Milovník lokomotiv, chovatel holubů Antonín Dvořák trpěl agorafobií

Hudební odkaz Antonína Dvořáka patří k základním pilířům evropského kulturního dědictví. Už během svého života se stal jedním z nejvýznamnějších evropských symfoniků a tvůrců oratorní a komorní hudby. Jeho díla byla od 80. let 19. století provozována špičkovými interprety v nejproslulejších hudebních centrech mnoha zemí Evropy, ve Spojených státech amerických, v Kanadě, Rusku a Austrálii. V závěru svého života byl Dvořák často označován za největšího žijícího hudebního skladatele.

Dvořák je v mezinárodním kontextu nejhranějším českým autorem. Položil základy české kantátové a oratorní tvorbě a byl prvním, kdo v širší míře seznámil Evropu s českou moderní hudební kulturou. Dvořákova hudba vyrůstá z českých kořenů, ale zároveň dosahuje světového rozměru, který přesahuje české hranice.

Kromě významného odkazu skladatelského po sobě zanechal významnou stopu pedagogickou, ať už na pražské či newyorské konzervatoři, kde pod jeho vedením vyrostla řada vynikajících autorů, a nutno připomenout i jeho zásadní význam v úloze dirigenta: velké množství vlastních skladeb provedl v premiéře i četných reprízách, čímž dal najevo svou představu o způsobu interpretace daného díla.

Antonín Dvořák během svého 62 let, 7 měsíců, 23 dnů dlouhého života napsal více než 200 opusů, z nichž se dochovalo 186 opusových celků. Pokud bychom ovšem mluvili o jednotlivých skladbách, najdeme jich více než 400 a jejich poslech by trval cca 85 hodin, tedy 3 a půl dne. Komponoval kdekoliv a kdykoliv, rozhodně však v najdeme několik míst, která pro něj byla zásadní.

Dvořák měl ve zvyku vstávat velmi brzy (třeba i kolem páté hodiny ranní) a po procházce zasednout k práci na právě rozepsaném díle. Stávalo se však často, že jej inspirace zastihla na velmi neobvyklých místech. Tak například hlavní téma první věty sedmé symfonie napadlo skladatele na nádraží při vjezdu slavnostního vlaku z Budapešti a osmou část Requiem (Lacrimosa) psal ve vlaku při své cestě do Londýna v květnu 1890.

Ostatně právě Dvořákova mimořádná záliba v lokomotivách bývá nejčastěji připomínanou skladatelovou zálibou. Dost možná, že její původ pramenil z raných dětských zážitků souvisejících se stavbou železniční trati, která procházela rodnou Nelahozevsí. Jeho zájem o vše, co souviselo se železnicí, ovšem někdy hraničil až s posedlostí. Vedl si například přesnou evidenci rychlíků z Prahy do Vídně a jeho obvyklým ranním rituálem byla procházka nad tunel, kterým vyjížděly vlaky z Hlavního nádraží.

Zajímavé je, že přesto, že Dvořák často navštěvoval nejen nádraží, ale i přístavy a četná horská sídla, podle vzpomínek jeho současníků trpěl agorafobií, tedy strachem z otevřených prostor, náměstí, rušných ulicí. A to dokonce do té míry, že ke konci života se tato porucha stupňovala tak, že ho při cestách z konzervatoře museli někdy doprovázet jeho studenti.

Více prozradí a hudební ukázky nabídne Martina Klausová v pořadu, který bude mít premiéru v pátek 3. května v 19 hodin. Reprízy si můžete poslechnout v neděli 5.5. v 9:00 a středu 8.5. ve 22:00.

Foto: Antonín Dvořák (©Wikipedie)