Den po smrti Antonína Dvořáka se narodil muž mnoha talentů, Václav Holzknecht

2. května 1904 spatřil světlo světa profesor JUDr. Václav Holzknecht, český klavírista, hudební vědec a popularizátor, publicista, kritik, dramaturg, organizátor a pedagog. Dlouholetý ředitel Pražské konzervatoře, ředitel Opery Národního divadla, jeden ze zakladatelů Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, osobní přítel Jaroslava Ježka, autor řady popularizačních rozhlasových pořadů a hudebních publikací.

Václav Holzknecht se narodil 2. května 1904 v Praze jako třetí dítě (a první syn) v pražské rodině obchodníka s kůžemi Jana Holzknechta a jeho manželky Barbory. Rodina žila ve Štítného ulici na Žižkově a otec se jako podnikatel pravděpodobně potýkal s finančními potížemi, protože v roce 1899 byla firma Jana Holzknechta prohlášena za insolventní. Přes tyto nesnadné začátky vystudoval Václav Holzknecht úspěšně práva a během svého vysokoškolského studia dokázal ještě souběžně vystudovat hru na klavír na Pražské konzervatoři. Absolventský koncert měl v červenci 1928, když téhož dne dopoledne ještě stihl odpromovat na právech. Do roku 1942 pracoval na ministerstvu financí a hudbě a koncertům se věnoval pouze po večerech a nedělích.

O soukromém životě Václava Holzknechta není mnoho známo; podle všeho nebyl ženatý a neměl žádné potomky. Za to jeho hudební aktivity byly obdivuhodně široké, a to už v době, kdy byl ještě ministerským úředníkem. Ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století po absolvování konzervatoře vystupoval jako klavírista a věnoval se zejména interpretaci současné hudby. Byl také členem skupiny, v níž byli vedle něj i František Bartoš, Pavel Bořkovec, Jaroslav Ježek, či Iša Krejčí a která pořádala v budově Spolku výtvarných umělců Mánes koncerty moderní hudby.

V roce 1942 nastoupil Holzknecht jako profesor na Pražskou konzervatoř a po půl roce byl zvolen jejím ředitelem. Ústav vedl až do roku 1970, a poté tři roky působil ve funkcích ředitele a dramaturga Opery Národního divadla v Praze.

Po osvobození v roce 1945 se též aktivně zapojil do poválečné činnosti. Např. v červnu 1945 doprovázel akci vězňů koncentračních táborů v Obecním domě v Praze. Celkem šestnáct let od roku 1957 do roku 1973 pracoval ve festivalovém výboru hudebního festivalu Pražské jaro jako jeho předseda, pravidelně také zasedal v porotách různých mezinárodních hudebních soutěží. Předsedal též Společnosti Bohuslava Martinů.

Hudbu často a přitažlivým způsobem sobě vlastním propagoval v rozhlasu i v televizi (například v osmdesátých letech vystupoval v Československé televizi v pořadu Profesor Václav Holzknecht vypravuje) a jeho vzpomínky také vyšly v roce 1982 na gramofonové desce.

O hudbě a jejích interpretech napsal celou řadu knih. Má na svém kontě monografie o Vítězslavu Novákovi, Antonínu Dvořákovi, Bedřichu Smetanovi, Bohuslavu Martinů, Franzi Schubertovi, Maurici Ravelovi, Emě Destinnové, či Jaroslavu Ježkovi, jehož byl osobním přítelem a tudíž vypravěčem o jeho životě z nejpovolanějších. V jeho odkazu bychom našli více než stovku publikací a hudebnin, jejichž je autorem, překladatelem, pořadatelem nebo autorem doslovu.

V roce 1964 byl Václav Holzknecht vyznamenán Řádem práce. Ještě před nástupem husákovského vedení, v únoru 1968, byl oceněn cenou Národního výboru Prahy. V listopadu 1969 se spolu s desítkami dalších kulturních pracovníků přihlásil k aktivní podpoře stranického a státního vedení ČSSR a v roce 1977 podepsal Antichartu. V roce 1984 obdržel Řád Vítězného února.

Odborná autorita Václava Holzknechta, stejně tak jako talent, rozhled a šíře vědomostí byly neobyčejné. Duševní sílu si zachovával do posledních dnů. Ještě 27. července 1988 navštívil firmu Petrof v Hradci Králové, aby se jako předseda hodnotitelské komise vyjádřil ke kvalitě zvuku dvou mistrovských koncertních klavírů. Krátce na to, 13. srpna 1988, zemřel. Je pohřben na pražských Olšanských hřbitovech. Na domě v pražské Široké ulici, ve kterém bydlel, je umístěna pamětní deska a busta.